Netopýři v éteru
Pro letošní Éter Bez Hranic jsme měli předem vyzkoušenou kótu – Velký Javorník. Narozdíl od března, kdy jsme se na vrchol prodírali po kolena ve sněhu, tentokrát nás kopec přivítal šťavnatou jarní zelení. A vzhledem k tomu, že se Grizzlymu podařilo vyjednat s majitelem příjezdové cesty povolenku, vyvezli jsme se pohodlně autem skoro až pod rozhlednu.
Když to srovnám s tou loňskou výpravou na Smrk … asi stárneme nebo lenivíme, nebo tak něco.
Připevnit anténu ke střeše rozhledny už je pro nás skoro rutinní záležitost, jediná novinka je spuštění 30 m dlouhého koaxu až k patě rozhledny, kde máme pěkně v závětří na louce postavený stan.
Prostorný a nepromokavý stan – žádný provizorní přístřešek pod větvemi, kam táhne lezavé chladno a kape za krk. Nehorázná paďouřina. A bude hůř - Grizzly vyhrožuje, že jestli pojedeme na Velký Javorník i příští rok, dá si tu práci a zkusí zařídit pronájem malé klubovny v přízemí rozhledny. Jestli to tak půjde dál, tak za pár let skončíme v hotelovém pokoji na Ještědu v nejvyšším patře toho jejich špičatého divnohotelu.(Ovšem nevím, koho budeme muset podplatit, aby nám na jednu celou noc zajistil odstávku vysílače :-D).
Během půlhodiny máme všechno připravené a stan útulně zabydlený, takže zbývá čas venčit psa, kochat se výhledy na Beskydy anebo sledovat počínání kolegů cíbíčkářů, kteří se rozhodli zkusit své vysílací štěstí na druhé straně vrcholu s pomocí drátové antény vytažené na rybářský prut… Sice nám budou trochu rušit kruhy, ale přišli se slušně zeptat, anténu budou mít o 20m níže, nejsou přihlášení do soutěže a jsou ještě velmi mladí. Byla by škoda zbrzdit jejich nadšení, když je nás v éteru čím dál míň. Takže zkusíme být nadstandardně tolerantní.
Úderem osmé večerní začíná hukot, soutěž odstartovala a tak i náš Netopýr vyrazil na lov. Pásmo je ještě hodně zarušené a je problém najít volný vysílací kanál. Dokonce i „naše ostravská“ třináctka je obsazená. Chvíli skáčeme po kanálech a zjišťujeme, kde je jaká expedice a kontrolní stanice. Postupem času se nám dokonce podaří obsadit si (a udržet) svojí vlastní fekvenci. Opět se ukazuje, jak dobrá kóta Velký Javorník je – máme dostřel do širokého okolí – Ostravsko, Vsetínsko, Olomouc i Brno a samozřejmě i slovenské stanice na druhé straně hor.
S přibývající nocí se pásmo čistí a kolem druhé hodiny ranní se najednou otevřou kouzelná dvířka na západ a máme Čechy jako na dlani. Slyšíme Třebechovice, Dobříš, Prahu a dokonce i šumavský Churáňov a Krušné hory. To jsou chvíle, kdy člověka prostoupí takové to mrazivé tetelení a vzápětí radost, perlivá jako bublinky šampusu. Takové báječné úlovky!
Vysílacích stanic v éteru pozvolna ubývá, utichají i některé z kontrolních. Zato neutichá provoz na rozhledně, mládež z blízkého okolí tady zjevně je zvyklá pořádat celonoční mejdany. Čekám, kdy nám na stan začnou shora padat prázdné lahve…
Grizzly statečně vydrží vysílat do čtyř ráno zatímco já lehce podřimuji a sbírám síly, takže kolem šesté jsem schopná převzít štafetu. Provoz na pásmu už není tak zběsilý, dá se v pohodě vysílat i zapisovat najednou. Situaci trochu komplikuje ranní deštík – ostré bubnování do střechy stanu se mísí se psím funěním a medvědím pochrupkáváním, slyším z rádia každé třetí slovo. Naštěstí jsou všichni mimořádně trpěliví a poté co jim vysvětlím, jak mám ztížené podmínky, rádi mi vše pobaveným tónem zopakují. Na závěr si dáme karvinské kolečko a ještě několik místních stanic.
A už je tady osmá. Necháme trochu oschnout zmoklý stan, sbalíme anténu a pak si ještě na úpatí rozhledny vypijeme první ranní kafe s výhledem na mlžný opar stoupající z údolí kolem Frenštátu. Ó, jaké kouzelné ráno… Ale je třeba odjet, doma nás čeká ještě spousta práce – všechno usušit, něco dospat a hlavně přepsat deník z bloku do počítače, aby šel odeslat k vyhodnocení. A na to jsem tedy vážně zvědavá.
