Medvědi ze Smrku
Celou zimu jsme pilně dávali dohromady vybavení a zkoumali vhodné vysílací kóty. A teď konečně přišel čas si všechno vyzkoušet naostro – v soutěži. Grizzly podal přihlášku do EBH (Éter bez hranic – 12. ročník Memoriálu Milana 42). Za vysílací kótu jsme vybrali Smrk, máme přece takové krásné jaro, tak proč si neužít teplou noc venku na kopci?
Tři dny před začátkem expedice začalo v Beskydech vytrvale pršet a ochladilo se k nule, Severní Moravu zaplavily lokální povodně. Nad výpravou na Smrk se stáhly černé mraky. Doslova. Ještě v sobotu ráno hustě pršelo a ve mě hlodal červ pochybností, jestli vůbec vyrazit. Nakonec ale touha lovit vlny v éteru zvítězila, a tak jsme naházeli do auta všechny potřebnosti (včetně hromady teplých dek navíc) a vyjeli směr Ostravice. S přetěžkými batohy (dohromady přes 40 kg) jsme se vydali po žluté nahoru. Už po prvním kilometru toho máme plné kecky, stezka je zatarasená popadanými kmeny a ulámanými větvemi (zřejmě pozůstatek předvčerejší bouře), všechno je oslizlé a kluzké a vzdušná vlhkost se blíží ke 100 %. Grizzlyho bolí v zimě zlomený kotník, já sotva popadám dech. 4,5 km vzdálený vrchol Smrku zdoláváme skoro tři hodiny. Nahoru jsme dorazili necelou hodinu před začátkem závodu, takže se musíme rychle pustit do stavění antény a zapojování stanice. Úchvatnému výhledu do kraje ale nejde odolat (dostali jsme se nad mraky) a tak střídavě stavíme a fotíme.
Pět minut před osmou máme vše připraveno, včetně provizorního příštřešku pod větvemi hustých smrčků. Připravuji si k ruce deník, baterku, několik propisek a můžeme začít. Pár minut po začátku jsou nám zřejmé dvě věci - za prvé, že Smrk je opravdu vynikající kóta a za druhé, že bude dost problém najít si nějaký domovský volný kanál, všude je plno. Když nakonec jeden najdeme, bojíme se dojít si i na záchod, aby nám tam někdo neskočil a nezabydlel se ( i se nám to několikrát stalo). O životní prostor v éteru je dnes doslova boj.
S přibývající tmou klesá teplota skoro až k nule. Sice neprší, ale vzdušná vlhkost se sráží a padá na nás z větví. Balíme se úplně do všeho co máme s sebou a bojujeme statečně dál. Grizzly přijímá jedno spojení za druhým a já zapisuju, až se mi od tužky kouří, deník se rychle plní. Větvemi nad námi probleskují hvězdy. Jsem zvědavá, jestli nás v noci navštíví místní medvědi. Ale asi se bojí Grizzlyho, je to přece jen větší zvíře.
Nad ránem jsme si na chvilku zdřímli, budíme se do sychravé mlhy. I ostatní expedice se probouzí, takže nesmíme zahálet. Protože je neděle, nezapomeneme se přihlásit i na karvinském kolečku, musíme se přece pochlubit, že nás v noci nic nesežralo. Na ranním Smrku je živo. Už od půl osmé se na vrcholu kopce hemží sportovci a turisté, je čas zapsat posledních pár spojení a pak sbalit krám.
Cesta dolů sice utíká rychleji než včera opačným směrem, ale nohy nebolí o nic méně, spíš naopak. K autu se belháme z posledních sil a děkujeme všem beskydským bohům za to, že nám ho nikdo na cestě u lesa neukradl ani nepoškodil. Jet domů autostopem bych teď asi nezvládla. Stačí sjet pár kilometrů z kopců dolů a rázem se ocitáme v úplně jiném světě, teplém a slunečném. Je neskutečné, že od sychravé mlhy nás dělí pouhých pár kilometrů a několik set výškových metrů. Ještě se zdálky ohlížíme na Smrk, zahalený šedivým mrakem, ze kterého jsme právě vylezli. Ale i tak tam bylo fajně. Teď ještě vyhodnotit deník a zjistit, jak daleko jsme se z této nadějné kóty dovolali.
