...protože můžeme

Netopýři na Keprníku (EBH 2016)

Při rozhodování, odkud budeme letos vysílat při EBH, padl nám do oka Jesenický Keprník. Zcela netradičně jsme na něj vyrazili bez předchozího průzkumu kóty, takže jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme.

Letadlové mapy mě trochu vylekaly – nikde žádná možnost úkrytu, jen holý vrchol a sem tam kámen. Proto jsem celou zimu věnovala doplňování naší tábornické výbavy – teplejší spacáky, žďáráky, atd. zatímco Grizzly se stejně intentzivně věnoval naší výbavě technické – zejména odlehčování její hmotnosti při současném zachování kvality vysílání. Anténu Yagi se bohužel nepodařilo včas dodělat, takže bude muset stačit naše stará dobrá Himalaya se stožárem 6 m. Což je vlastně výhra, protože jak znám Grizzlyho, určitě bychom tahali obě. Stejně tak mě potěšil objednaný AT-6666, který z e-shopu nestihl před víkendem dorazit. Proto jsme sbalili s sebou „jen” Grant II (Grizzlyho nejmilejšího Presidenta) a ručku Alan 42 s kopytem jako záložní stanici.

I tak jsme pod tíhou batohů při šplhání nahoru na Šerák po příkré lyžařské sjezdovce málem vypustili duši. Počasí, jak už to tak na horách umí, přeskakovalo z únavného vedra do ještě únavnějšího zamračena s poryvy studeného větru. Náhodný kolemjdoucí (pokud by se nějaký takový blázen našel) by tak mohl, mimo jiné, vyslechnout rozhovor věrně ilustrující naše duševní rozpoložení: „Hele, Grizzly, podívej, už přelezeme jen tenhle hnusný kopec a možná uvidíme Keprník!“. „Jdi mi do prdele s Keprníkem, už nikam nelezu, já chci na hotel!“.

Na vrcholu Šeráku jsme narazili na dva kolegy cíbíčkáře, kteří budou večer vysílat z Ostružné. Prodrbali jsme s nimi ostatní expedice, vzpomněli si i na Marca Pola na Rysech a rázem se kopečky zdály menší a nohy bez sněžnic lehké jako pírko. Když jsme se navíc v blízké turistické chatě posilnili fazolačkou, zbylé dva kilometry mírného stoupání z Šeráku na Keprník pak už byly jako nedělní rodinná vycházka do zámeckého parku.

Cestou jsme potkávali davy turistů a sportovců všeho druhu, Grizzly je sice snaživě srážel z cesty stožárem od antény připevněným naštorc k batohu, ale stejně jich neubývalo. Na to, že se máme na tajňačku pohybovat v přírodní rezervaci, je tady až moc živo. Někteří se navíc velmi zajímali o ty divné hole, které s sebou vláčíme, což nás navedlo k vymýšlení alternativních odpovědí. Nejvíc se ujaly zbraně na lov svišťů a selfie tyče.

Na vrcholu Keprníka jsme složili věci do závětří na východní straně vyhlídkové skalky a čekali až procesí trochu prořídnou, abychom se mohli zabydlet. Anténu jsme ukotvili ve skalní rozsedlině a přichytili gumicuky ke kamenům. Kotvící lana zůstala v batohu – pokud přijde vichřice, budeme toho trpce litovat, ale riskneme to. Aspoň se o ně na vyhlídce nikdo nepřerazí.

V osm hodin večer už je pod skalním převisem vše nachystáno, kafe uvařené, kontrolní spojení navázána a můžeme začít. Éter bez hranic se nám otevírá. A záhy zjišťujeme, jak dobrá kóta ten Keprník je. Beskydy, Javorníky, Jizerské hory, Malá Fatra, Orava, Brdy, Šumava… dostřelíme skoro všude (na Rysy ale bohužel ne). A navazujeme spojení i se stanicemi, které jsme loni jenom slyšeli. Pásmo je ale i po západu slunce ještě pořád silně zarušené, ruské taxislužby přebíjejí úplně všechno. Objednali jsme si u jedné z nich na ráno odvoz z Keprníka pro dva lidi a psa, tak uvidíme, jestli dorazí.

Kolem jedenácté večer se pásmo zavírá, DX mizí a začínají pravé expediční žně. Potkáváme i mnohé staré známé z loňska, stanice které slýcháme jen při expedicích. Zato v Ostravě jsme slyšet slabě - je to přeci jen 90km a elektronický šum městské aglomerace nás úspěšně kryje, takže asi budeme mít málo spojení s domovskými volačkami. Během noci se vyjasňuje, teplota klesá a vítr sílí. Expediční deník navlhnul a propisky začínají stávkovat, takže je skoro nemožné cokoliv čitelně zapsat. Statečně se tím propíjíme a vydržíme vysílat až přes druhou ranní, kdy už máme všechny dosažitelné expedice podchycené a jediným zdrojem zábavy je sympatická posádka kontrolní stanice na Mikulčině Vrchu. Díky, Favoriti, bez vás by to byla nuda!

Ráno nás zastihlo rozlámané a prochladlé. Navzdory slibnému východu slunce nad Pradědem se záhy vrchol Keprníka zahalil do mraku a v něm setrval až do našeho odchodu. A taky začalo docela nepříjemně foukat. Ještě jsme pochytali několik blízkých stanic na ranních kolečkách a pak už rychle balit a radši pryč odtud. Vzhledem ke stále sílícímu větru to bylo jen tak tak, gumicuky už mlely z posledního. Taxík bohužel nikde, tak musíme zas pěšky.

A pak znovu zahřívací polívka na Šeráku - už to skoro začíná být tradicí - a následuje rychlý sešup dolů do Ramzové. Trasu, kterou jsme včera šlapali skoro tři hodiny, máme za hodinu dvacet skutálenou dolů (včetně nasbírání dvou igelitek odpadků pod lanovkou). Ale ty nohy, ty bolí. Dole v údolí samozřejmě svítí sluníčko a provází nás až do Ostravy, takže vzpomínka na kus černého ledu, který jsem ráno vysypala z hrnku na kafe, se zdá být jen vzdáleným zlým snem. Netopýrovi tentokrát malinko omrzly křidýlka, ale jinak si zalítal moc pěkně.

• Předchozí
• Další