První portejbl
Motto: „Na Hromnice o hodinu více - prima čas pro expedice!“
Příprava na naši historicky první CB expedici trvala nejmíň týden a byla opravdu důkladná. Grizzly pořídil novou anténu Himalaya od Presidenta (dříve Black Pirat), velké klubo koaxu a 6ti metrový teleskopický duralový stožár vlastní výroby. Sofistikovaným způsobem se mu navíc podařilo zkalibrovat obě vysílačky . Můj úkol byl také poměrně zásadní – sestavit jídelníček a seznam předmětů nezbytných pro pohodlné přežití v polních podmínkách.
Ze všech možných lokalit jsme nakonec vyhodnotili jako nejvhodnější dřevěnou boudu na Horním Novém Dvoře protože je:
- blízko
- dostupná autem
- suchá a čistá
- má přívod elektřiny
- na příhodném kopečku s výhledem široko daleko
V sobotu ráno nakládáme auto, pročítáme na internetu zprávy a katastrofické předpovědi počasí (sněhové vichřice v Polsku, arktické mrazy valící se od Ruska, uragány a námrazy) a pozorujíc stále sílící vítr se dohadujeme, jestli investujeme ještě do kotvících lan ke stožáru. Nakonec jsme pro ně radši přeci jen do Hornbachu zajeli a cestou se ještě stavili nakoupit nějaké zásoby – což se ukázalo jako šťastný nápad, protože v Tescu měli zrovna v akci Jack Daniels - Tenessee Honey. To dodalo celé akci ten správný punc.
Výletním tempem jsme dojeli na naší kótu nad Bílovcem a v skoro jarním počasí (až na ten fučák) jsme se začali zabydlovat a stavět expediční stanici. Rázem se ukazuje, že ani důkladná příprava a podrobné seznamy nezajistí, aby člověk přece jen sem tam na něco nezapomněl – naštěstí nic tak zásadního, co by se nedalo vyřešit improvizací. Příště už to ale bude zase o kus lepší.
Největší psina je se vztyčováním antény a stožáru – ukázalo se že bez kotvících lan bychom vůbec neměli šanci. Přivázali jsme dvě z nich ke sloupkům drátěného plotu a třetí k tažnému zařízení auta. Jestli bude chtít po té polňačce projet někdo s traktorem, tak máme zaděláno na veselou taškařici. Ale vzhledem k tomu že na polích jsou ještě zbytku sněhu a ledu a ve vichru se ani postřikovat nebo hnojit nedá, riskneme to.
Vztyčená anténa na vytaženém stožáru vypadá opravdu impozantně. Vítr stále sílí, koncový prut antény se ohýbá do oblouku a napnutá lana bzučí a sténají. Nádhera. Můžeme jít zabydlovat interiér. Domečkem taky profukuje vítr, otvory v podlaze utěsníme hadry. Pak si rozdělíme místnost na zónu pracovní a relaxační a každý zařizujeme svou příslušnou část. Výsledek je poměrně útulný, obzvláště zátiší na stole s rádiem, CB deníkem na ntb a whiskou. Kolem druhé hodiny odpoledne je vše nainstalováno a připraveno k vysílání. Ještě naposledy zkontrolovat anténu a utáhnout uzly kotvících lan a pak už se můžeme zavřít před světem. Domek nemá okna, takže se na spoustu hodin ocitáme ve vlastní časové realitě – je jedno, jestli je noc anebo den. Expedice po vlnách začíná.
Grizzly ale zatím marně hledá na pásmu kanál, kde by se dalo vysílat, všude jsou odrazy z Ruska, Španělska, Itálie, Británie a kdoví odkud ještě. Jsme bez šance. Naštěstí nikam nespěcháme. Popíjíme medovou whisku a posloucháme meluzínu i rachot z rádia. Občas vylezeme zkontrolovat anténu, protože vítr se do nás opírá stále zuřivěji. Grizzlyho to dokonce donutilo přitáhnout v domečku šrouby na konstrukci, aby nám snad neuletěla střecha nad hlavou.
Pásmo se klidní až kolem šesté a tak konečně můžeme začít. Ze všech kanálů jsme po důkladném zkoumání vybrali trojku, kde je po západu Slunce krásně mrtvo.
„Výzva, výzva, všeobecná výzva. Expedice Medvědovci Horní Nový Dvůr, kvé té há Josef Neruda osm devět Xaver Svatopluk, kdo máte zájem o spojení – pojďte volačkou“ v mnoha různých obměnách. U micu sedí Grizzly, já vařím kafe, dolévám whisky a připravuju obložené chleby. A nikde nikdo, čas poklidně plyne. S postupujícím večerem ale lidí na pásmu přibývá, nakonec se nám CB deník přece jen začíná pomalinku plnit. Někteří se jen zapíší a jsou fuč, jiní se zdrží na delší popovídání a ještě se několikrát vrátí. Vyslechneme spoustu dobrých rad ohledně expedic – kde je nejefektivněji inzerovat a jak dlouho dopředu, kam se jezdí na srazy apod. Grizzly si může pokecat i o technických parametrech antén, rádií a dokonce i aut. Nakouknou k nám i staří známí z ostravského kolečka, o zábavu je postaráno. Nejdelší spojení je na Slovensko, 72 km, ale jak sami trpělivě opakujeme našim radílkům - nehrajeme o ceny, jen jsme si chtěli vyzkoušet, co taková expedice obnáší.
Vysíláme skoro do půl druhé. Pak se ještě probít větrem znovu zkontrolovat uzly na lanech, přesvědčit se, že ve vichřici se nedá čůrat dokonce ani po větru a hurá do pelechu. Budík je na pátou, že prý když jsem ranní ptáče, tak se mám předvést – Grizzly už má odpracováno.
V 5:15 rozlepuji opuchlé oči, vařím si kafe a zkouším vysílat. Na pásmu je ale ticho, až na pár notorických nespavců. V půl osmé se ukáže že na naše trojka je domovská pro vsetínské kolečko, takže na hodinu vyklízím pozice, nechám sósedy se vypovídat o počasí, nemocech, domácí zvířeně a zlobivých manželkách – a aspoň si můžu chvíli zdřímnout. V půl deváté vůně kafe probere i Grizzlyho – naladíme nedělní karvinské kolečko a poreferujeme o úspěšném průběhu expedice. Dál vysílat nemá cenu, pro samé Rusy není kam pípnout. Začneme tedy balit – spuštění antény i stožáru se naštěstí i ve větru ukázalo být jednodušší než jsme čekali. Auto je za chvíli naložené, domeček zase pustý a prázdný a my se přesouváme dolů do Ostravy, kde je krásný jarní den a po větru ani památky.
První expedice, tzv. experimentální, je šťastně za námi, blok je popsaný poznámkami, co je potřeba do příště vyřešit a co nezapomenout přibalit. A já jen doufám, že to příště bude brzy.